Skuteční překladatelé disponují vynikající znalostí zdrojového jazyka, to znamená, že mají v malíku také idiomatiku. Jsou schopni velmi dobře pracovat s jazykem cílovým, aby čtenář neměl pocit, že luští křížovku namísto kýženého překladu. Neméně důležitá je překladatelova znalost reálií a zejména u odborných textů výborný přehled o daném oboru.
Překladatel je tak trochu všeumělec. Při tvorbě svého díla musí vynaložit velkou dávku zručnosti a umělecké dovednosti, aby správně poskládal slova a dokázal tak vystihnout autorovu myšlenku.
Víte o tom, že existují také neslyšící překladatelé? (Pozor, není řeč o tlumočnících!)
Že slovo psané v mateřštině je pro neslyšící dalším cizím jazykem? Možná o této větě zapochybujete, vždyť kdo vidí, může také číst. To sice ano, ale…
…lidé s vadou sluchu se od malička učí dorozumět se pomocí znakového jazyka. Řeči, při které „komunikují“ zejména ruce. Jako jsou slova složena z písmen, je každý znak tvořen tvarem rukou, jejich pohybem a vzájemnou polohou v prostoru. I přesto, že se znakový jazyk neskládá ze zvuků a nelze ho přepsat do samohlásek či souhlásek, jedná se o jazyk bohatý, který má vlastní gramatiku a pravidla.
Slyšící lidé automaticky předpokládají, že se takto hendikepovaní učí kromě znakového jazyka současně číst a psát. Jenže proces čtení u neslyšících probíhá odlišně. Hlavním problémem neslyšícího člověka není to, že neslyší. Problém je naučit se svůj mateřský jazyk i za těchto okolností. Dokáže číst i psát, ale může se stát, že laici jeho psaný projev mnohdy správně nepochopí.
Naučit číst neslyšící není tak těžké. Obtížné však je naučit je číst s porozuměním. Pro pochopení psaného slova a vyjádření jejich myšlenky musí mít odpovídající slovní zásobu a schopnost chápat obsah v psaném jazyce. Přečíst a zejména porozumět delšímu souvětí se tak pro mnohé neslyšící stává nedosažitelným cílem.
Neslyšící člověk se se svým rodným jazykem seznamuje teprve prostřednictvím písma. Nachází se de facto ve stejné situaci jako cizinec, který se učí novému jazyku. Je zřejmé, že znakový jazyk je pro neslyšící (nejen) překladatele přirozenější a jednodušší způsob komunikace v porovnání s psaným textem. O to více obdivu si neslyšící překladatelé zasluhují.
Zamysleli jste se někdy nad tím, zda má každý stát svůj znakový jazyk nebo existuje pouze jedna, mezinárodní forma? Jestli je snazší dorozumět se s cizinci jazykem mluveným nebo znakovým?
Znakový jazyk není mezinárodním jazykem. Existuje tzv. národní znakový jazyk, tzn. český znakový jazyk, francouzský znakový jazyk, německý apod. Mnoho znaků se ale vyvíjí v čase. U některých se zrychluje nebo zkracuje pohyb, u jiných mizí nedominantní ruka apod. Jsou však znaky, tzv. klasifikátory, které se vyvíjejí naprosto minimálně, a které v ukazovacím prostoru představují nějakou osobu nebo objekt. A protože klasifikátory vznikly napodobením nějakého předmětu, bude se v jednotlivých znakových jazycích používat velmi podobného nebo dokonce stejného pohybového vyjádření.
Proto se cizinci mezi sebou snáze domluví pomocí znakového jazyka než jazyka mluveného.
